Čtvrtek    18. srpna     Den prvníPraha - Brno - Píchlá pneumatika - Český Těšín.

    Konečně vyrážíme. S malým zdržením, protože jsme zjistili, že jedeme bez nářadí. Protože ještě nemáme skušenosti s balením, naše vozidlo doslova přetéká věcmi. Jediné co nám chybí je benzín a jídlo. Zastavujeme tedy u Hypernovy, kde obojí doplňijeme. Další dny ukáží, že u jídla by se slušelo napsat - přeplňujeme. Díky laskavosti Miguelova otce máme ke zvýšení dojezdu zapůjčen echt original Wehrmacht kanystr. Jen tam pro ověření ho něj lejeme testovací litr benzínu a mírně paranoidně ho balíme do velké tašky. Pak už v odpoledním provozu (kam to všichni ve čtvrtek jezdí?!!) razíme směr na Brno.

   Cesta poměrně nezáživná, první vzrůšo přichází až na obchvatu Brna. Z radosti jak nám to vesele drandí pouštíme rádio. Díky částečné uzavírce a max. povolené rychlosti 40km/h je i slyšet. A tak hulákáme vesele když v tom jako když vjedeme do vody. Zkušené oko řidičovo zaznamenává okamžitě defekt pravé přední pneumatiky. Zastavujeme u krajnice a následuje bleskurychlá výměna. Jsme dokonale sehraní - Eva se nezadržitelně chichotá, Miguel fotí, Béňa podává pneu a já měním. Celá akce netrvala více jak deset minut. O to delší pak bylo rozhodování, co dál. Zavrhli jsme variantu to zdát i variantu s opravou na počkání a to z cenových důvodů. Upraujeme tedy plán na dnešek, nepojedeme kam až to půjde do hloubi Polska, ale přenocujeme před Českým Těšínem, kde určitě mají nějaký ten pneuservis.

    Pár kilometrů před Těšínem, tuším u Dolních Třanovic sjíždíme hlavní a hledáme místo pro stany. Málem jsme na jedné odbočce sjeli do řeky, přesto po deseti minutách nalézáme krásnou louku s výhledem do tmy. Ráno tam snad asi bude i něco vidět. Dohady tak vyvstávají pouze nad rozjěžděnou cestou, ale svalujeme to na neurvalé zemědělce.

    Takže za chvili už tvrdě zařezáváme.

Pátek    19. srpna     Den druhýVýměna pneu - přejezd Polska - přechod EU/UA - retardéry- první stanování.

   Ráno nás probouzí neuvěřitelný, v intervalech se opakující rachot. Vytváří ho kolona nákladních tatrovek, jezdících asi metr za našimi stany. Proto ty koleje na cestě. Balíme a cestou pozorujeme horečný stavební ruch, asi na nějakém obchvatu.

    Před Těšínem nalézáme pneuservis, schválně vybíráme ten, kde opravují i traktory. Po konzultaci s odborníkem zjišťujene, ze pneumatika je upně nahovno, protože nějakej kokot, co to měl v ruce předtím stihnul rozlámat kovový lamely po obvodu. Ty zrezly, ohly se a propíchali duši. Kupujeme tedy novou pneumatiku za lidovou cenu 900Kč.

Teď už jen najít pumpu, což se daří těsně před hranicemi. Plníme až po okraj včetne kanystru, nebylo uplně nejlepší řešení. Díky špatnému uzavření nádrže nám půl litru vyteče ven, což cítí hlavně B. sedící v zadu. Benzínovou masáž dostane ještě několikrát během cesty, respektive po každém natankování, zatím se ale tváří statečně.

    Na přechodu trochu bloudíme, hledáme správný pruh a necháváme se poměrně rychle odbavit celníky. Pro zrychlení sedí oba v jedné budce, což kvitujeme s povděkem. Pak už nám nic nebrání vyrazit na místní dálnice, které nám v zápětí přináší usměvné překvapení. Začalo to méně úsměvně, v úseku s omezením jsem jel o dost rychleji než jsem měl, vystartoval do prostředka vozovky polský četnik. Otráveně zvedá plácačku a kouká, koho že to staví. Chvíli pak nechápavě zírá na naše ksichty, českou SPZ a s výrazem zahrnujícím znechucení a pochopení zároveň ustupuje a nechává nás projet. Tlemili jsme se tomu ještě pěkně dlouho.

    Ve zbytku Polska se vlastně nestalo nic zajímavého, žigul šlapal jako hodinky a krom zastávek na pumách jsem jeli jako draci. Držíme se doporučené trasy kolem Krakowa na Tarnow a Rzesów. A jak všichni píší, ačkoliv je to "éčko" takje hrozná. Je poddimenzovaná. malá, s kolejema a prdelí se každou vesničkou. Asi deset kilometrů před hranicema zastavujeme a přelíváme zásob yz kanystru. Po malé poradě se rozhodujeme pro menší přechod Korczowa, na větší Prezmysl by to byla zajížďka. Chvíli nás mate to, že na UA straně to pojmenovali Krakovec, ale nakonec jsme to našli.

   Na přechodu jsou dvě fronty UA a ne UA. Obě jdou od sebe velmi dobře odlišit a to nejen díky složení a stáří značek na ukrajinské straně, ale i ty lidi snad vypadaji jinak. Protože fronta postupuje pomalu ale pravidelně, jedno auto asi za pět minut, většina lidí nestartuje a tlačí. Možná je to tím, že tlačíme žigula, ale připadám si o dvacet let mladší. Poláci jsou poměrně rychlí, mají i čtečku na pasy, akorát já zdržuju, protože mám ještě zelený pas bez údajů. Za deset se řadíme do fronty na UA. Tady pekelně vykysneme, skoro tři hodiny popostrkování. Postáváme u auta, na to abychom neběhali dohlížejí vojáci, pokuřujou a jsou strašně důležití. Dvě auta před budkou zjišťujeme, že musíme vyplnit vstupní bumažku. Horečně vyplňujeme a konečně jsme na řadě. Celník si nás všechy zavolá z auta k okénku, prohlídne a začně ručně opisovat všehy data, co vyčte. Takže celej ten papirek, opíše naše pasy, mě dá razítko jako majiteli a hotovo. Celé to trvá skoro dvacet minut. Toho využívá důstojnice, která jako kediná nemá na sobě maskáče a zběžně nás perlustruje. Kam že jako jedeme, co tam, kde budeme spát a tak. Troch mě tím zmátla, snažil jsem se být asertivní a vstřícný, takže na všechno odpovídám da da. Když jsem nadšeně odpověděl na otázku jestli jsou u nás narkótika, zarazila se a chvíli to vypadlo že se bude i střílet. NAkonec se spokolila jen s kufrem, kde stejně nebylo vidět, pač byl narvanej k prasknutí. Takže jsme byli propuštění, ještě poslední budka se závorou a byli jsme volní na Ukrajině.

    Za hranicema nás čekaly dvě překvapení. Všechny benzínky měly zavřeno (takže toalety nefungovaly) a prazvláštní retardéry. To první jsme vyřešili odskočením si ke stromku. Eva si ještě nabrala vodu na mytí z nějaké fontánky, vypadala jako živá už od pohledu, my chlapi jsme zbaběle nechtěli riskovat, že nám to sežere nohy, ale E. se nedala. To druhé nám málem doslova vyrazilo dech. Takovéhle retardéry jsem v životě neviděl. Doodneška mě mrzí, že jsem to nevyfotil. Byly vždy před přechodem a tři za sebou, což ještě šlo. Ale každý z nich měřil třicet cm. Na jedničku jsme škrtali výfukem....Nicméně je to zřejmě Lvivská specialita, nikde jinde už jsme to neviděli.

    Asi po deseti minutách volíme obvyklou strategii - odbočka ze silnice do lesa, deset minut lesem, najít nějakej ten palouček a za deset minut chrápat.

Sobota    20. srpna     Den třetíProhlídky Lvova - první výměna peněz - večeříme místní speciality - odjezd.

   Ráno je krásné, slunečné. Jako obvykle se budím první a znuděně zevluju kolem. Začíná být horko a když se kolem desáté vracíme na silnici, je vyloženě pařák. Podle navigace vjíždíme do Lviva, je sobota, takže provoz je malý a můžeme zaparkovat v centru. Prvořadým úkolem je samozřejmě směnárna a železářství, protože na stanu B+E je prasklé lanko co drži tyčky u sebe. První podnik nalézáme na hlavní třídě. Koruna tu má poměrně dobrý zvuk a díky naší kupní síle, kdy měníme přes šest tisíc jsem získali kurs xxku xxx (ach ta pamět, doplním později). S železářstvím je to horší, nikde požadovanou tkaninu nenalézáme.

   Za zmínku stojí hlavní náměstí, vypadá skutečně kosmopolitně. V čele stojí budova opery, před ní je možnost projížďky v sedle koně a další atrakce. Hloučky dědulů hrají dámu. po kolejích tramvaje se dáváme směrem k muzeu Lviva. Nic moc tam není, krom svatby. Nevěsta je sice hezká, ale na šatech má velkou umělohmotnou kytku, z našeho pohledu kýč. Jim se to líbí. Lehčí o pár hřiven se jdeme podívat do arménského kostela, no je to přecijen něco jiného než kostelík U Matěje. Hned naproti stojí jiný kostel, u kterého jsme na vážkách k jaké církvi vlastně patří. Nakonec volíme něco jižního, nejspíš řekové.

    Hned za náměstím s muzeem je malý knihobazar pod širým nebem. Pod sochou prvního knihtiskaře na Ukrajině prodávají všehny možný i nemožný knihy, něco málo i v češtině. Hned vedle je klášter, je v bloku pavlačovejch domů. Do jednoho jsme vlezli, maji tam nejskvostnější schody jaky jsem kdy viděl.

    Zbytek doplnim až časem, sem hrozně línej :) (hlavní nám, uličky, arménský a řecký kostel, muzeum, prvorepublikový pavlačový dům, knižní trh, šplhání do zámeckého parku na vyhlídku, sestup, hledání hospody (Toronto), objednávka jídla, konzumace)

    Před výpadovkou bereme plnou i do kanystru. Nejsme jedinní, ale nějak nechápu princip. K benzíně přijede cisterna a z ní se čepuje do plastových cca. 20 až 30-ti litrových barelů, kterych bylo odhadem tak petadvacet, tricet. Co s tim lidi dělaj, to je mi záhadou. Pokud víte k čemu to je, dejte vědět, fakt mě to zajímá.

    Večer klasika - jizda po dálnici, uhnout do lesa, pět minut jízda, palouček a spánek.

Neděle    21. srpna     Den čtvrtý.

   Podle obvyklého scénáře vstávám první, u stromku málem počůrám hříbka. Na poslední chvíli je ale zachráněn a uschován "do políky". Ve skutečnosti nám shnije za zadním sklem. Protože lesem křižují houbaři, rozhodujeme se nerušit a posnídat někde u produktů na cestě. Ty první jsou asi deset kilometů vzdálené, nakupujeme hlavně vodu. Nechce se nám snídat u dálnice a tak se jedem podívat do vesničky hned vedle. Na náměstí stojí rynok kultury, tedy kulturní dům. Vhvíli se přeme jak je starý. Vypadá přesne jako sídlo nižší šlechty, ale umístení napovídá, že je to jen výdobytek stalinismu. Ve vnitř je knihovna, kterou ráno někdo otevře a jde si po svých. Nával tam tedy nemají. Hlavní částí rynku je ale kinosál, nemá chybu, dřevěná sedadla, naproti pultík pro řečníka, prkenná podlaha. Nakonec přecijen přicházi nějaká žena a radši vše zamyká. Mezitím hodujeme na párcích z Hypernovy, na každého připadají asi čtyři, uplný obžérství.

    S plným břuchem razíme dál. Kolem jedné hodiny vjíždíme do Kyjiva. Je to docela pěkný vjezd, protože dálnice vede borovým lesem, který najednou skončí a hup, před námi velkoměsto. U prvního stánku kupujeme mapu a míříme na hlavní nádraží. Měly by tam postávat babky, co nabízí ubytováni. Dnes už babkám odzvonilo, mají na to kancelář. Tam sedí jedna co telefonuje asi deseti telefonama a druhá, co nedělá vůbec nic. Asi záloha, kdyby ta prvni zkolabovala. Řekli jsme si o byt na jednu noc pro čtyři lidi. Chvili telefonovala, a sehnala Žeňu. Na míste jsme vyplázli pade hřiven za zrostředkování a dostali jsme papírek se jménem a adresou. Chvíli jsme to hledali, nakonec jsme ale Žeňu našli. Ukázala nám byt v paneláku ( nachlup ten samý jako v Ralsku) v posledním patře, zkasírovala o další stovku dala klíče a dasvidaňa zavtra utrom.

    Byt byl 1+1 mrňavej, ale hlavne se sprchou. Sice to byla jen hadice, ale s teplou vodou. Paráda. Do kuchyňky jsme se všichni vešli až na třetí pokus, zato před televizí na gaučích bylo místa dost. Jakmile jsme všichni byli zcivilizovaní odjeli jsme autem na nejbližší zastávku metra, což byla Družba narodov. Tak jako všichni jsme chteli vidět Chresčatyk a Majdan Nezavislosti. Metro je ve stejnem stylu jako bylo u nas, maji tam ještě ty super turnikety co se je Vlk v Jen počkej zajíci snažil obelstít. My jsme ušetřili padesátník za osobu tím, že jsme se zeptali hlídkujícího policisty, kudy na Chresčatnik. Chvíli dumal a pak nam otevřel služební vchod a odvedl nás na místní služebnu, což je místnost 4x5 metrů, z půlky zamřížovaná s jedním stolem, židlí a stařičkým černým telefonem. Naštěstí nás nezavřel jenom nám na mapě ukázal kam jet. Pak nás pustil dál a ješte zamával.

    Na Chresčatyku je každý víkend dočasná pěší zóna, hrajou tu různý začínající kapely a muzikanti, banda kluků si láme tělo při "brejkdenc" a o kus dál trhá nějakej Američan kyjevský Zlatý stránky. Po Oranžový revoluci ani památky krom všudypřítomných pomerančových hrnečků a praporků jako suvenár za pět hřiven.

    Samotny Majdan je architektonicky moc zajimavej, do dolního oblouku ustí pět ulic, e prostřed je historická brána (na místě původní středověký) a končí to sloupem s patronem Kyjiva, tuším sv. Michalem. V noci je to příjemě nasvícený, resp podsvícený, to se týká nákupního centra pod náměstím. V místním McDonals´s si dávame Royal menu a B. na vrch ješte místní speciality, je to ale docela sajrajt. Cestou zpátky marně sháníme ukrajinsky slovnik. Po setmění po Chresčatniku projedou policejní auta tam, a zase zpátky, vytlačí zbylé pěšáky. Za nima tři kropící vozy spláchnou bordel ke kraji. Hned za nima už je normální provoz. V praze by na totéž potřebovali dvěhodiny, tady je to hotovo za pět minut.

    Domu dorazíme v pohodě, s rozsvícením světel zaleze postupně veškerá havěť tam kde ji nevidíme, takže se v klidu vysprchujem a jde se spát. Já osobně jsem zařezával do pěti minut, takže mi ušel důstojný návrat švábů na scénu, ale ostatní se stím dost dlouho potýkali.

Pondělí    22. srpna     Den pátý .

   Ráno jsme samozřejmě zaspali. Teda ne že bychom se probudili pozdě, ale prostě jsme se mrcasili v bytě tak dlouho, až nás Žeňa musela vypoklonkovat dlouho po limitu do kdy jsme měli odejít. Byli jsme příjemě nasyceni, svítilo slunce, a tak jsme se vydali do města na prohlídku. Bylo nám předem jasné že nestíháme všechno, přecijen třímilionové město s bohatou historií za osm hodin ?

   Nakonec se nám to podařilo, ale jsem příliš líný na to, abych to psal sám. Snad jen pár doporučení, Majdan Nezavislosti, sochu krasavice nad řekou i s přilehým muzeem...

   Večer jsme s pytlíkem ančoviček vyrazili za město směr Oděsa. Původní variantu, že přespíme na některém z ostrůvků uprostřed města. Ačkoliv vypadali pohodlne (písečné pláže) tak z důvodů parkování a komáří paranoi zbytku výpravy jsme od toho upustili. Takhle jsme si to švihali asi dvacet kilometrů za město, lup z dálnice do lesa, a ejhle palouček, postavit stany a jako obvykle do deseti minut chrápat.

Úterý    23. srpna     Den šestý.

    Dnešní den měl být jeden z těch přesunovacích, co nás teď čekaly. Napřed jsme se ale vrátili do Kyjiva, prohlídnout si největší skanzen pod širou oblohou co kdo kdy vytvořil. Přes dvacet provincií z celý ukrajiny dostalo část placu a tam měli předvést typickou architekturu oblasti. Některé bohatší části prostě jen kompletně okopírovali celou vesnici, a to včetně vnitřního vypavení domů, fotografií a obrazů na stěnách. Jiné přestěhovaly pár chalup a kostelík, a jiné na to neměly peníze a tak tam nic nestojí. Výsledkem je sice neuvěřitelná rozlehlost ale hustota je velmi řídká, takže pochůzky mezi vesničkama sou dost namáhavý.

    Samotný areál má dva vchody. Ten hlavní a správný leží na severu areálu, sjezd z hlavní dvouproudovky je označen nenápadnou cedulí. Asi po půl kiláku je kasa a malé parkoviště. Anebo to můžete udělat jako my- zabloudit a skončit u zadního vchodu, kde vás ochotný hlídač pustí za děsně výhodný vstupný a ještě vám pohlídá auto. Co se peněz týče, vyjde to nachlup stejně ale my měli pocit, že se dostaneme někam kam se normální lidi nedostanou. Taky že jo, museli jsme ujít asi tři kilometry, než jsme narazili na první chajdu. Byla zavřená a opuštěná. Po dalším cca. kiláku se jich konečně začalo oběvovat víc.

    Mezi nejzajímavější patřila asi Zakarpatská vesnička. Rozmístěná ve správně prudkym kopci, s kostelíkem, statkem, no celkem asi deset staveníček, Do většiny se dalo aspoň juknout, někde byli i najatí důchodci-průvodci. Všichni vypadají jakože pamatují dob vzniku chaloupek a někteří to berou sakra vážně. Jako ta babka, co nás vyhnala z kostela, protože tam Eva nakráčela bez šátku a s holejma ramenama. My jsme zase neměli dlouhý kalhoty, což by rozhněvalo Pána, takže můžem koukat jen z venku. Trochu jsme frflali, Eva z toho byla vyloženě pohoršená, na druhou stranu taky mi neni příjemný když si turisti myslí že se z nich všichni musí posrat.

    Asi po třeh hodinách jsem začal usilovně bojkotovat každou další chajdu, do který se E+B nadšeně vrhali, ve snaze objevit něcooriginálního. Starou belu našli a po prohlídce socialistické vesnice, to je ta kompletně vzatá přes kopírák, jsme se vrátili k autu a vydali se zkrz město směrem k Černobylu.

    Ve snaze spatřit svatostánek místních čutálistů do balónu jsme se vyptávali na stadion klubu Dynamo Kyjiv. Osazenstvo produktů se neapřed nemohlo dohodnout, nakonec vyplynulo, že jsou kluby dva: Dynamo a Dynamo Kyjev. Jsou na sobě nezávislé a každý hraje na opačném poli ligy. Ten prvoligový stadion je někde v centru, takže jsme to vzdali.

    Na výjezdu z města byla jednak neuvěřitelná zácpa v protisměru (zlatá D1, kam se hrabe), pak taky pár zoufalců, kteří předjížděli po poli a nakonec bouračka v našem směru. Naštěstí nás to moc nezpomalilo. To až v tržnici, kde jsme nakoupili ovoe, zeleninu a samozřejmě spásnou vodu. Je asi tři kilometry za Kyjivem směrem na sever a mají tam skoro všechno. Včetně babušek, co se snaží prodat asoň tři mrkve ze zahrádky. Škoda že jsme stáli na zákazu stání, docela bych s nima pokecal o životě. Po návratu k vozu odjezd směr Černobyl, čtení materiálu o katastrofě, přičemž pan B. začínal panikačit a odmítá spát v uzemí do 80km od elektrárny, večer nám navíc došel plynve vařiči, zlatý benzíňák, dali karty ve stanu, Michal skončil po hlavu ve sračkách:).

DALŠÍ DNY

RESUME

stručné shrnutí trasy a nákladů, vše vztaženo k cenám roku 2005

KUDY - Trasa

JAK - doprava

KDE - Ubytování

NA co - Benzín

SUMA SUMÁŘ - Celkové náklady