Středa    24. srpna     Den sedmý Vzhůru k Černobylu - Havárie žíga na zamořeném území - stanování.

    Ráno nás konečně neůprosný sluníčko nevyhnalo ze stanů, takže jsem se vyvalili z tábořiště až kolem desítky. Podle mapy se snažíme mířit rovnou k Černobylu, resp k městu Pripjať, ktere je elektrárně nejblíž. Díky strategickému zaváhání jsem Evu nechal přečíst nějaký pamflet o tom co silná radiace dělá s lidma, takže už jsou dva, co se začínají bát. B. dokonce uvažuje o vystoupení si (později vyhrožuje i výstupem za jízdy) a přečkání v nějakém místním hostinci než se vrátíme, nebo než nás přivezou.

    Zatím si to ale hasíme po neuvěřitelně kvalitních širokých asfaltkách v krásné krajině. Provoz je minimální, skoro to vypadá jak rajská krajina. Křižovatky mívají plochu fotbalového hřiště, aby se vojenská technika v případě ohrožení elektrárny mohla efektivně přesunovat. Náš přesun končí asi 40 kilometrů před elektrárnou. Přes silnici jsou závory, vybudovaný opevněný post včetně kompletní dekontaminační jednotky. Velká cedule STOP - KPP dává jasně najevo, že dál to nepůjde. Kam až se dá dohlédnout se vine plot s ostnatým drátem. Chvíli koukáme na mapu s oblastmi zamoření a s hodnotami záření. Protože jsou však tři nebo čtyři druhy jednotek k měření " radioaktivity", tak z toho nedokažem nic vyčíst. Nakonec se jsem zeptat (lehce se bojící) ochranky v budce. Je vidět že Juščenko to myslí s prozápadním orientováním země skutečně vážně, protže vojáci už nejsou po zuby ozbrojení a jsou i přátelští. Naopak mile nám odpovídají na všechny naše otázky a dokonce píšou kontakt na nějakou agenturu, co pořádá zájezdy do Zóny. Bez povoleni se tam totiž nelze dostat. Beru si s Miguelem kontakt, už teď vim že se tam jednou podívám.

    Asi po hodince se obracíme a vracíme se zpátky. Pár metrů od brány auto zpomalujeaž se zastaví úplně. Potom se začne kouřit zpod kapoty, tak stavim ve stínu a otevíráme kapotu. Na první pohled není nic vidět, takže jsme posadili Evu za volant ať zkusí nastartovat. Ihned po otočení začne z vypadlého přívodu palivh achlístat benzín na motor, takže jej raději vypínáme. Mosazný trn vypadl z bloku karburátoru. Bleskově to řešíme za pomoci stahovacích oček a za chvíli pádíme dál. Nicméně pobyt v radioaktivní zóně s hořícím autem byla myšlenka, která specielně B. ještě chvíli pronásledovala...

    Podle mapy hledáme Zelený mys, vypadá to jako místo, odku je vidět na elektrárnu. Cestou míjíme hřbitov, na přání couvám až mezi hroby. ty jsou poměrně prosté, kopeček z hlíny a do toho zaražený kříž ze svařených lešenářských trubek. Jeden má dokonce věnec z nastříhaného filmu do foťáku. Spousta z hrobů nemá označení, snad v nci moc nezáří. V nedaleké vesnici pak dokonale zabloudíme, přeochotný místní nás na motorce vede k mysu. NAše zklamání nezná mezí. Místo MYSU stojíme na břehu bazinatého jezírka, nikde ani kopeček, rákosí po celém obzoru. Za ochotu uplácíme místního borca Prazdrojem, hned ho jde vypit s někým, kdo vypadá jako majitel penzionu, nebo něčeho podobnýho. Přitom se dozvídámě, že Kyjivští zbohatlíci kupujou za směšný peníze okolní pozemky. Jsou sice zamořený, ale za tu cenu - neberte to. Je fakt, že za pár set let země vychladne a pak se hodí vlastnit území o rozloze Středočeského kraje za cenu garsonky na Jižním měste.

   S díky odmítáme pozvání na super koupání, mrknem na pomnik těch, co při čištení zátoky umřeli na radiaci a pracovní úrazy a valíme zpátky. Plni nadšení fotíme čápa, co si vybudoval hnízdo přímo nad hlavní třídou vesničky, a zdá se že si přímo vychutnává zvuk a vůni Kamazů co mu projíždějí pod zobákem. Věc nevídaná a není to naše poslední setkýní s tímhle ptákem, co ho u nás považuju za sakra velký štěstí vidět. V další vesničce, kam jsme se dostali přes obří, ale skutečně obří kruháč, se kluci s Evou vrhli na produkty. Tam natrefili na dalšího domorodce, totálně na mol a tak se sním dali na chvíli do řeči. Asi po hodně jsem už jako řidič začal bejt netrpělivej, přecijen nás čekala fůra kilometrů. Nakonec se kluci utrhli, a tak jsme vyrazili do asi čtyřista km vzdáleného Rivne. Z něj jsme se hodlali spustit na jih na Zakarpajdu.

    Kolem deváté jsme byli tak třicet kiláků před městem, takže jsme začali hledat ubytování. Do města samotného se nám nechtělo, takže jseme zvolili osvědčenou variantu sjetí z dálníce. Bohužel nikde žádný les, jen rozoraná pole. Na jedné křižovatce uhýbáme, že ka konci vesničky to lupnem do pole. Jenže najít konec vesnice byl kámen úrazu. Po pěti kilometrech otáčíme a vracíme se. Narážíme na odpočku, která opouští asfalt a mití do tmy polí. 5adím jedničku a pomalu se suneme vpřed. Dobrý, vede tudy cesta podél bažiniště. Míjíme pramen (asi) pitné vody a rozkošné jezírko. Zamítáme spaní ve svahu nad ním a hledáme dál. Nakonec to zapíchnem v bodě, kdy se cesta stáčí do kopce, asi zpátky do vesnice. Cesta tvoří příjemný val nad pastvinou před námi. Rychle stavíme stany a za chvíli se rozprší.

Čtvrtek    24. srpna     Den osmý Husy, krávy, koně - stanujeme na křižovatce, přejezd na Zakarpatskou oblast, hledání místa na stanování (tentokráte za pomoci místních).

   Tak ráno opravdu stálo za to. Nejenže poprvé pršelo, takže se nám vůbec nechtělo ze stanů, ale najednou se začalo z mlhy ozývat bučení a stále sílilo. Když přestalo poprchávat a my se vybatolili ze stanů, zjistili jsme, že stojíme na hranici jakési mateřské školky pro domácí zvířectvo. Ze všech stran přicházeli vesničani a "odevzdávali" dvoum pasáčkům své miláčky. Kravka s teletem, koně, koza to vše se se scházelo na louku pod naším tábořištěm. Vrcholem bylo hejno hus, které asi osmdesátiletá stařenka přivedla (dost pozde, kolem deváté) to už všichni ostatní měli vyřízeno). Naneštěstí mezi ní a rybníčkem kam husy mířili jsme stáli my. Husy semknuté v pochodovém utvaru se zastavili na metr od žíga a odmítly jít dál. Abychom nevyvolávali zlou krev, stáhli jsme za auto. Husy jako na povel vyrazili a pekelnou rychlostí se prokolíbaly kolem nás.

   Nechtěli jsme moc opruzovat, takže jsme zbalili fidlátka a hurá do Rivne, pac jsme bez hrivne. To se ukazalo jako kamen urazu, protoze vymenit hrivny lze pouze za dolary. v jedne bance rekli ze am to vymeni i z korun, ale kdyz zjistili ze nejsme Svedove, tak z toho seslo. Alespon si Béňa koupil tu svojí šňůrku do stanu, jejímuž zasouvání pak věnoval značnou část dne, protože občas nasoukal tyčky obráceně, nebo zapoměl udělat uzlík na konci.

    Abychom získali něco málo základních potravin a vyměnili ty peníze, vzali jsme útokem místní obří tržiště. Krom ponožek, chleba, mrkve a kukuřice v celku, ovoce a slunečnicových semínek jsme taky konečně vyměnili koruny za hřivny. Pikantní na tom je, že jsme se s radou na cestu do směnárny ptaly čtyř milicionářu napasovaných do gazíku. Jeden se na chvíli ztratil a za minutku se vrátil i s vekslačkou. Poděkovali jsme, on popřál dobrý obchod a zase si šel lebedit do gazíku. Peníze byly pravé a kurs poměrně výhodný, mohu doporučit.

    Takto vybaveni jsme vyrazili směrem IvanoFrankovsk. Cesta probíhala v pohodě z nížin jsme se postupně dostávali k větším kopcům a údolím. Zajímavostí je málo benzínek s Naturalem 95. Bezpečně mají všude benzín o tři oktany chuší, tedy 92. Pokud máte vozidlo nepřizpůsobené na toto palivo, je dobé s tím počítat a mít zásobu. My jsme tam an zkoušku frkli jednu nádrž a nemůžu říct, že bych pozoroval výraznou změnu co se výkonu a zatížení ventilů týče. No trochu pomalejc to přecijen jelo....

    Po celodenní jízdě nám pěkně vyhládlo, navíc se začalo trochu kazit počasí, přišly přeháňky a klesla teplota. Ideální důvod k zastavení a uvaření teplého jídla co potěší. Hledali jsme flek a nakonec jsme zvolili autobusvou zastávku. S drzostí, kterou jsme nabyli v minulých dnech jsem do ní nacouval zadkem tak, aby nám nenapršelo do otevřeného kufru. Vytáhli jsme vařiče, teda ty lihový, protože plyn zklamal. Dodnes si lámu hlavu nad tím, proč do ruska jsme v batohu táhli těžkej vařič na benzín, a sem, kde je benzín na každym rohu jsme ho nevzali. Příště.

& nbsp;   Miguelova večerě se skládala ze smaženice z hub, který koupil u cesty. Netvářil jsem se na UK houby nadšeně, ale musím uznat že voněly božsky. My jsme měli nechutný vývar ve stylu pejska a kočičky z potravin, které byly na kraji s trvanlivostí. Naštěstí, když se to (pře)solilo tak to nebylo znat. K žasu nás přivedlo hejno asi dvaceti čápů, plavně kroužících okolo našho stanoviště. Když byl celý fouf pohroadě zvedli se další i ze stromu a celá skupina pokračovala v cestě. Bolo to poprvé, kdy jsem viděl víc jak patnáct čápů najednou.

    Večeře nás sice posilnila, ale taky mírně zdržela. Do zakarpatské oblasti jsme dorazili za tmy, takže nevim jak to tam vlastně vypadalo. Po jedné pause na cigárko jsme v produktech vznesli dotaz, kde můžem upíchnout dva stany. Ani nás nepřekvapilo, když místní neztrácel čas s vysvětlováním cesty, že když ho pak hodíme zpátky, tak nás tam odnaviguje. Posadil jsem ho na sedadlo spolujezdce, Bena zustal v krámu a vyrazili jsme. Po chvili jsme našli plac u řeky. No znate to, za tmy se všechno jevi jinak než za světla, navic se nám nechtělo nic dalšiho hledat. Poděkovali jsme, vrátili domorodvce, vzali pana B. a jali se stanovat. To jsme ale ješte museli projet malým tankodromem protože cesta u "tábořiště" vedla do řeky, asi brod. Při chbě v komunikaci jsem předníma kolama už už málem rozhrnoval hladinu, naštěstí se povedlo vycouvat a přes bahno doskákat na rovnou plochu. Když jsme postavili stany, museli jsme ještě vytahat rozbite lahve a střepy zpod stanu. Naštěstí jsme je (snad) vytahli všechny a po hygieně hupsli do spacáků a za zvuků hučící řeky (vymletý břeh končil asi pul metru před stanem) usli jako nemluvňata.

Pátek   25. srpna     Den devátý Hledáme Národní park - všichni tu umí česky, offroad cesta do kempu, BOŽE jak tady může někdo kdy spát....

    Ráno zjišťujeme, jak vlastně vypadá naše tábořiště. Nejsem si jist že bych si ho vybral za světla ale včera ve tmě to bylo jedno. Všechno je rozmoklé a tak žígo dokazuje svoje terénní schopnosti, naštěstí ani bahno ani vyeté koleje napříč ho nezastaví a tam můžeme pokračovat k Hoverle. Plán je jasný - Hoverla, Koločava, Mukačevo, Užhorod. Svištíme si to po jediné silnici , která vede kolem národního parku. Cestou potkáváme úsek v totální rekonstrukci, žertujeme že to jsme ještě neviděli a to je tedy sila. Netušíme že nás čeká víc.

    Po nějakém čase to otáčíme, protože jsme evidentně přejeli, coz potvrzují i místní na zastávce autobusu. Pro jistotu se ptáme ještě jedné stařenky co čeká na svezení u silnice. Každé auto tu v podstatě funuje jako taxik, dle zasady stejne tam jedu tak co. Plati se většinou hřivna, někdy dvě. hvíli jsme váhali ale nakonec jsme babku vmačkli k Michalovi s Evou dozadu. Vypravěla nám, že syn pracoval osm let v Česku a podle čeho vzniklo městečko kam jedem - Jasina. Podle pověsti přišel ... (doplním později, pokonzultaci s ostatními- přecijen jako řidič jsem vnímal polovinu). Cestou nám vysvětlila, že ta velká továrna vyrábí koženku a že je to jedna z posledních funujicich tovaren.

    Babku jsme vysadili na centralni brodwayi a napojili se na cestu do parku. Cesta mají snahu upravovat, narazili jsme na skupinu žen s lopatama, jak z náklaďáku zasypávaj kamením ty největší díry. Asi po dvaceti minutách se dostanete k bráně parku. Je to srub se závorou. Kolem něj se motá spousta lesáků a místních. Na jednoho co vypadal jako boss jsme spustili naši hatlamatilku spojenu ze tří jazyků. Chvíli na nás koukal a pak nám odpověděl plynnou češtinou s mírným brněnským přízvukem. Sedm let je sedm let, sice ne v Tibetu ale na Moravě. Koupili jsme si mapu oblasti ješte s polsko-německým názvoslovím, chtku na jednu noc, vstupenky na dva dny pro kazdého a vyrazili. Na náš pokus o žert, že k nim vede šílená cesta, ze ani moc nezasmál, jen informoval, že to zajímavější nás teprve čeká.

    Měl pravdu, tuhle nezpevněnou cestu využívají hlavně přetížené Kamazy stahující dříví z lesa, navíc byla po vydatné bouřce. Musím opět a vyznamenaz žigula, vše zvládal na jedničku. Na větších terénních překážkách sice chvíli drhnul spodkem, ale vyřešili jsme to operativním seskakováním a naskakováním kluků na kufr. Na druhou stranu, právě díky zatíženému zadnímu náhonu jsem ani v bvahnitých kopcích nehrabali a valili se směle kupředu. Asi po deseti kilometrech jsme narazili na tábořiště. Uznávám, že chatka pro čtyři za dvanáct hřiven mě měla varovat, ale tohle jsem opravdu nečekal. Nablito, nasráno, cosi mrtvého a shnilého na levém kavalci. Smrad až za roh, bordel ze šlupek od salámů a konzerv. Takže jse tuto nabídku oželeli a o kus dál vybudovali obvyklé stanové městečko. Poté následoval pánský výlet na dřevo, Eva se mezitím vykoupala v smrtelně ledové dravé horské říčce. To meě utvrdilo v tom, že je to převychovaná divoženka a že vyplatí mít se na pozoru. Já si ohřál vodu v ešusu, sice to nebyla koupel, ale měla aspoň pokojovou teplotu.

Sobota    25. srpna     Den desátý Hledání Hoverly, horolzlezení Hoverly, honem (z) Hoverly, honem home :)..

    Ráno se opět probouzím jako první. Postupně se probouzejí i ostatní, ale už s menším nadšením. K B. ktery avizoval bojkot od začátku se přidala i E. Takže jsme s Miguelem na to zbyli sami. Poslední vodu co jsme měli jsme rovným dílem rozdělili dvě ku jedné ve prospěch nás vrcholistů. Sbalili jsme pár musli tyčinek a vyrazili. Za rozbořeným hotelem ze včera nastalo první stoupání. Naprostá šílenost nechápu, jak to můžou nazývat cestou, vždyť je to koro kolmá stěna s půl metru hlubokejma rejhama vymletejma deštěm.

    Prvních pár set metrů už ukázalo, jak velký vliv má kancelářská práce a autoturistika vliv na výkonnost jedince. Zpočátku jsem to děsně nanápadně maskoval výhledy do krajiny a nebo podivováním se nad kravani pasoucími se v místech, kde bych čekal horské kozy. Jenomže časem se toto téma vyčerpalo, ani nadávky nepomáhaly, naštěstí přišlo zvolnění. Cesta lesem je dobře značená (záseky) a pokud vede jedna rovně do kopce a druhá do prava po vrstevnici, nebojte se jít po té po vrstevnici. Ušetříte si jedno klesání a stoupání. Po rozbahněném úseku, zato však s perfektními "konerci" z kuláčů Miguel frajersky přeskakuje jednu louži. Ale je příliš krátký, doskočí přímo do řidkého bahýnka, a v mžiku ho má snad i za krkem. Rozvážně louži obcházím a chechtám se. Smích mě v zápětí přejde, protože po malém stoupání lesíkem se před námi otevírá louka se salaší na konci. Cesta však vede přímo vzhůru do svahu, marně hledám možnost jak se tomu krpálu vyhnout. to už jsme na dohled od Hoverly a tak kličkování mezi klečí a borůvkami na hřeben pod horou si zpestřuju pravidelným umíráním a následným doháněním chvátajicího Miguela. To už jsme zjistili, že zásoba vody byla, jak praví klasik vypočítána dobře, akorát jsme to zapoměli vynásobit dvěma. Takže dva kilometry pod vrcholem jsme skoro bez pití. Jako zázrakem čouhá ze země lešenářská trubka s krutě ledovou, křišťálově čistou a chutnou vodou. Nadšeni plníme lahev od dobry vody a razíme vstříc vrcholu. Začíná trochu přituhovat, sluníčko se čas od času schová za mhu. Ta vládne s přestávkama i na vrcholu, kam se vyškrábem po ani ne hodině a půl usilovného lezení. Fotíme se (my dva), fotíme si (mohylu), fotíme (další turisty). Nahoře nahoře je docela našlapáno, což chvíli nechápem, protože jsme se pohybovali skoro pustou krajinou. Vysvětlení se naskytne při pohledu na druhou stranu hřebenu, tu povlovnějš. Valí se po ní souvislá lajna lidí, dole v údoli je dokonce vidět i hotel. Protože si každej chce zatelefonovat, je slyšet směs jazyků. Neodolal jsem a poslal pár vzkazíků dom. Migule se spokojil s esemeskama.

    Následoval úprk dolů. Domů dolů. V podstatě jsme se zastavili až na hranicích. Ale popořádku. Po zabalení jsme opustili park. V magazinu na kraji parku jsme nakoupili zásoby, myly to takové ty Produkty, spojené v jedno s místní hospodou, kde se vydává mouka a rýže o pytlů přímo na prodejně. Pak už jsme to švihali směr Mukačevo a Užhorod, cestou míjíme rozestavěné honosné supervily, jen nemají omítku, okna ani dveře.V noci přijíždíme k hranicím, před nimi trochu zmatkujeme a tak nás prolustruje totálně zpitý oficír, dech muviní po zkvašených švestkách, a už se stavíme do řady u hranic. Je nám líto že se vracíme do "svobodného" světa a tak Miguel sedí na střeše auta s laváčem v ruce a zpívá. Chvíli se dohadujeme s vojákem co to hlídá, ale je neuvěřitelně asertivní a tak se po chvíli cítíme jako pitomci a Miguel mizí v autě.

Neděle    25. srpna     Den jedenáctý Non-stop marathon domu Užhorod-Praha.

   Vlastně ani pořádně nevim kdy začala neděle, technicky ještě na Ukrajině, pro nás až někde u Zvolena. Z přechodu Užhorod - Vyšné Nemecké jsme si to střihi přes Košice (zaspal jsem prý monumentální komíny železáren) spodem na Zvolen, pal nahoru smer na Hrozenkov. Celou cestu řídil B. prý si to (pro ostatní zcela nepochopitelně) užíval, pohoda jízda v noci, mulový provoz. U Martina už toho ale na něj přecijen bylo dost, tak jsem ho vystřídal.

    Ještě jsme přelili poslední ukrajinský beňol, pro zábavu jsme chtěli papír pocintaný od benzínu zapálit, ale zdá se že ukrajinyký benzín ve slovenském vzhuchu nehoří. Začalo pomalu kapat až se z toho strhnul vytrvalý silný déšť. A lilo jako z konve, steračechvíli nestíhaly, já byl ale na druhoiu stranu rád, bylo to něco co mě udržovalo v bdělém stavu. Kolem osmé ranní přišla krize, kdy jsem mlel z posledního. Při lehce zoufalém pohledu na ostatní spolucestující mi ale došlo, že probudit je teď by byl zločin, který by mi asi neodpustili. Naštěstí se za chvíli objevila cedule ČR km což magicky zapůsobilo nejen na me, ale i naostatní co se probudili.

    Naše hranice jsem přejeli tak nezvykle rychle, až jsme z thoh skoro měli špatný pocit. Proto jsme si dali gulášek v motorestu na kopci za Starym Hrozenkovem. Pak už jen něco málo přes slabých třista kilaků aa byli jsme doma v Praze. Postupně jsem všechny vyházel doma, pak jsem vyházel pytel odpadků a papírků z auta a bylo po vejletě.

            Konec.

HOME

RESUME

stručné shrnutí trasy a nákladů, vše vztaženo k cenám roku 2005

KUDY - Trasa

JAK - doprava

KDE - Ubytování

NA co - Benzín

SUMA SUMÁŘ - Celkové náklady